Čeští sportovci na paralympiádě 2010
Celkem dvacet českých sportovců bylo nominováno na X. zimní paralympijské hry do kanadského Vancouveru, které se uskuteční od 12. do 21. března 2010. V největší výpravě, která na zimních hrách bude Českou republiku zastupovat, je pět lyžařů (včetně trasérky) a patnáct sledge hokejistů, kteří se na paralympiádu probojovali vůbec poprvé.
Největší šanci na medaili má obhájkyně stříbra ze super-G z italského Turína Anna Kulíšková, která byla před čtyřmi lety jedinou medailistkou české výpravy. Zrakově postižená sjezdařka by se svou trasérkou Michaelou Hubačovou ve Vancouveru ráda startovala ve všech disciplínách. Nejzkušenějším členem reprezentačního týmu je amputář Stanislav Loska, jenž startoval už v roce 1994 v norském Lillehammeru, kde získal bronz ve slalomu. Lyžařskou část výpravy doplňují závodníci na monoski Radim Kozlovský a Oldřich Jelínek.
Kulíšková si uvědomuje, že od ní okolí očekává medaili. Sama vidí své možnosti realisticky. "Větší šanci na úspěch máme v rychlých disciplínách – ve sjezdu a v super-G. Jenže stejné to bylo i v Turíně, kde jsem si nejvíce věřila ve sjezdu, který se mi nakonec nepovedl, upadla jsem a byla jsem zklamaná. Chci tím říct, že je to sport, ve kterém člověk nikdy neví, jak dopadne. Konkrétně u lyžování je to prostě buď, anebo. V letošní sezóně je moje úspěšnost padesátiprocentní, polovinu závodů dojedu a druhou polovinu ne. Bude záviset na spoustě okolností, jestli se nám závody povedou," řekla sympatická sjezdařka ke svým medailovým šancím.
Česká reprezentace by se z Vancouveru nechtěla vrátit s prázdnou. „U lyžařů si všichni přejeme medailová umístění. Tradice sledge hokeje u nás není tak silná a jako každý kolektivní sport je i sledge hokej především o penězích. Úspěchem by bylo probojovat se do semifinále. Věřím, že kluci svou kůži nedají zadarmo,“ popsal očekávání vedoucí výpravy Jaroslav Křeček.
Tým sledge hokejistů si premiérovou účast ve Vancouveru vybojoval na světovém šampionátu v Ostravě v loňském roce. Družina trenéra Tomáše Zelenky v klíčovém utkání proti Korejcům zvítězila, obsadila celkové páté místo a splnila si vytoužený sen. „Za poslední tři roky jsme dělali všechno možné i nemožné – chodili, běhali, skákali a snad i lítali. To všechno proto, abychom se tam dostali,“ popisoval v nadsázce trenér Zelenka radost, kterou tým z účasti na paralympiádě má: „Kvalifikovali jsme se sice v ten úplně nejzazší moment, ale jsme za to strašně rádi. Pro mě je to ten největší úspěch od doby, co jsem na vozíku. Budeme Českou republiku reprezentovat tak, jak nejlépe dovedeme.“
Sledge hokejisté by se rádi dostali do semifinálových bojů. Ve skupině se potkají s Japonskem, úřadujícími mistry světa z USA a Koreou. „O přežití půjde hned v prvním zápase proti Japonsku. Bude se v něm rozhodovat o postupu. Pokud se nám podaří uspět, věřím, že z nás spadne nervozita a mezi nejlepší čtyři postoupíme. S Koreou jsme dvakrát prohráli a jednou vyhráli, takže jim máme ještě co vracet,“ komentoval Zelenka.
Reprezentační trenér se také vyjádřil k překvapivé hráčské nominaci Romana Herinka, který je v poslední době spíše funkcionářem než aktivním hráčem. „Když sledge hokeji někdo něco dává, tak se o tom nemluví. A naopak, když si od něj někdo něco bere, tak se o tom debatuje. Spekulovat může jenom ten, kdo vůbec nezná historii českého sledge hokeje,“ mrzelo Zelenku jiskření, které v souvislosti s Herinkovou nominací vzniklo.
„Roman Herink je součástí výpravy částečně i za to, co pro sledge hokej během posledních deseti let udělal. Situace ve sledge hokeji není jednoduchá, nemáme dostatek prostředků na to, abychom platili různé pomocníky a ty, kdo pro nás něco dělají. Je to svým způsobem reciproce toho, co pro sledge hokej udělal,“ vysvětlil Zelenka důvod, proč je Herink v nominaci. „Dlouhou dobu se mluvilo o tom, že v nominaci bude jen čtrnáct hráčů, nehledejte za tím nějaké pikantnosti,“ doplnil vedoucí výpravy Jaroslav Křeček. Trenér s Herinkem do hry nepočítá. "Stát se může cokoliv, ale na 99 procent nenastoupí."
Nicméně pro Zelenku prý bylo v rozhodování o patnáctém členu reprezentace určující zejména sportovní hledisko. „Když jsem se dozvěděl, že na soupisku mohu napsat patnáct lidí, bylo to pro mě výhodné, mohl jsem s jedním místem počkat a zaplnit ho během letošní sezony. Komunikoval jsem s několika hráči, ale bohužel se mi žádného z nich nepodařilo získat na svou stranu, abych jím mohl volné místo zaplnit. Myslím, že je to škoda, mohli těch zkušeností využít. Ale nechtěli sledge hokeji dát tolik, kolik by bylo potřeba,“ vysvětlil s tím, že jeho vizí je, aby pro reprezentanty byl sledge hokej prioritou.
Brankář Michal Vápenka považuje postup na paralympijský turnaj za splnění jednoho snu. "Je to završení několikaleté práce, kterou celý tým odvádí. Každý na tom máme svůj podíl včetně kouče. Od doby, co se Tomáš začal sledge hokeji věnovat, jsme na mezinárodní úrovni začali stoupat o dost razantněji. Vzal si do hlavy nějakou vizi, šel za ní, dovedl nás o ní přesvědčit a dotáhl nás až na paralympiádu," řekl Vápenka, který po účasti na paralympiádě v Atlantě zažije i atmosféru zimních her.
"Sám mám na postupu do Vancouveru malý podíl. Všechno to bylo na klucích, oni mají ten hlavní podíl. Sledge hokej mají rádi, dávají mu vše a svědomitě plnili všechno, co jsme si společně předsevzali," doplnil Zelenka
Za pár dní odlétá na svou druhou paralympiádu. Na té první v Turíně vybojovala zrakově handicapovaná lyžařka Anna Kulíšková stříbrnou medaili v super-G. Na svazích ve Whistleru by ráda svůj úspěch zopakovala, i když krotí přehnaný optimismus okolí a dopředu říká, že nic není samozřejmé. Poslední výsledky brzy 24leté závodnice však k optimismu přímo vybízejí. Držitelka malého křišťálového glóbu z loňské sezony za sjezd titul obhájí i v letošní sezoně. Na finále Světového poháru, které právě v těchto dnech probíhá v americkém Aspenu, zajela ve sjezdu nejrychlejší čas a v této sezoně bude opět nejlepší sjezdařkou své kategorie.
Aničko, jak se těšíte na svoji druhou paralympiádu?
Těším se moc. Už jenom na samotnou atmosféru, na paralympijské dění. Těším se také kvůli lyžování. Whistler je krásné lyžařské středisko.
Ve Whistleru jste loni absolvovala závody Světového poháru. Jak jste si tam vedla a jak vám trať sedí?
Ve sjezdu jsme byly na druhém místě. V super-G jsem upadla. Je to náročná trať, hlavně pro zrakově postižené. Má totiž spoustu odkloněných pasáží a zlomů, za kterými se trasér ztratí. A když nevidím traséra, tak se mi těžko jede.
Máte za sebou dobré výsledky, když o vás ale lidé kolem říkají, že z Vancouveru přivezete medaili, nijak zvlášť se na to netváříte...
Záleží totiž na hodně okolnostech. U mě je to často buď, anebo. Polovinu závodů dokončím, druhou polovinu nedojedu. Není to kvůli pádu, ale protože se mi trasérka ztratí ze zorného úhlu.
Je 50procentní úspěšnost dojezdu u zrakově postižených lyžařů běžná?
Bohužel to není běžné. Mám pocit, že jediný, kdo s tím má problémy, jsem já. Svědčí to o tom, že lyžování se k mé zrakové vadě hodí nejméně. Potřebujete alespoň částečnou orientaci a já mám zorné pole hodně zúžené. Když se zapráší za lyžemi trasérky Míši, tak se všechno, co vidím, schová v bílém sněhu a nevidím nic.
Jde to vůbec nějak natrénovat?
Nejde. Je to věc, s kterou člověk nic neudělá. Záleží na počasí, je strašně moc okolností, které závod mohou ovlivnit.
S jakým očekáváním tedy na paralympiádu jedete?
Jedu si hlavně závody užít. Chtěla bych zajet tak, abych v cíli měla supr pocit ze své jízdy. Pokud soupeřky budou lepší, budu jim to přát. A pokud získám nějakou medaili, budu moc šťastná.
Jak se těšíte do paralympijské vesnice?
Jsem hlavně zvědavá, kde to tam bude. Pravděpodobně v takových domečkách přímo u cíle trati, i to by mohlo být zajímavé.
Chcete startovat ve všech alpských disciplínách, takže volného času asi moc nebude. Přesto, co plánujete na volné dny?
Vydatný odpočinek. Teď toho mám docela hodně. Je zkouškové období, takže honím zkoušky. Do toho jsou závody. Těším se na ty volné dny i z hlediska odpočinku. A byla bych strašně ráda, kdyby mi vyšlo, že bych mohla jet zafandit našim hokejistům do Vancouveru.
Jak vycházíte se svou trasérkou Míšou Hubačovou? Je o deset let starší, není takový věkový rozdíl problémem třeba v tom, že si nemáte co říct?
To vůbec ne. Problém to není. S Míšou vycházím perfektně, rozumíme si. Je to skvělý člověk.
Jak spolu trávíte čas, když máte po závodech?
Já se většinou učím. A když se nemusím učit, tak jdeme do bazénu a relaxujeme. Jinak mě ale cestování po závodech vůbec nebaví. Je to strašně náročné a asi je to pro mě na celém sportu to nejhorší.
Co je pro vás jako pro vrcholového sportovce největší problém?
Velkým problémem jsou finance a taková ta organizace sportu. Když člověk v zahraničí vidí, jak profesionálně ostatní týmy fungují, a když to srovná s tím, jak to tady lepíme na koleni, tak je to smutné.
Kromě lyžování studujete také žurnalistiku na vysoké škole. Jak to zvládáte?
Špatně. Je to pro mě nejtěžších 14 dní (pozn. autora – rozhovor vznikal v polovině února). Zbývají mi tři zkoušky a uvidíme, jak to dopadne.
Proč jste se rozhodla zrovna pro žurnalistiku?
Když jsme přijeli z paralympiády v Turíně, absolvovala jsem plno rozhovorů a natáčení. Uvědomila jsem si, že by mě tahle práce bavila. A taky proto, že sport handicapovaných je málo propagovaný a málo se o něm mluví. Tak bych to chtěla změnit.
Splňuje studium zatím vaše očekávání?
Myslím, že ano. Jsem ráda, že jsem se tam dostala, že mohu studovat na vysoké škole a že je to škola, která mě baví. Člověk se kolikrát na obor, který ho baví, nedostane, a musí dělat něco jiného. Už jenom za to jsem ráda. Loni se mi líbilo, že jsme pořád něco dělali, pořád jsme psali. Ve druháku se zatím nic takového neděje. Máme spíš jiné předměty a vyloženě novinářská průprava není.
Změnil se od té doby nějak váš pohled na novinařinu?
V tom, že objektivita opravdu neexistuje. Člověk si vždycky musí udělat svůj názor a nemyslet si, že to, co někdo řekne v televizi, je pravda.
Jak moc těžké je pro člověka, který vidí jen čtyři stupně zorného pole, studovat?
Těžší to je. Číst a psát můžu normálně, spíš mám problém s orientací v textu. Takže mi třeba vypisování poznámek trvá strašně dlouho. Strávím nad tím víc času než ostatní. S orientací jako takovou problém nemám. Mám vodicího psa – fenku, chodí se mnou až do třídy. Spolužáci ji zbožňují, jakmile ji někdo pohladí, začne vrtět ocasem, je kamarádská.
Co ráda děláte, když máte volný čas?
Nevím, kdy jsem naposledy měla nějaký volný čas. Mým velkým koníčkem je hudba. A pak mám ráda nevšední zážitky. Skákala jsem padákem. Před známou jsem se zmínila, že by se mi to líbilo, ona mi přinesla poukaz. Skákala jsem v pátek třináctého, o to větší adrenalin to byl. Taky se zajímám o letectví a letadla. Občas se mi podaří proletět se ve větroni nebo ultralightu. A jednou bych se chtěla proletět ve stíhačce, to by bylo nejlepší.
Na vyhlášení nejlepších handicapovaných sportovců jste v přímém přenosu na flétnu doprovázela Tomáše Kluse. Jak často na ni hrajete?
Od té doby, co jsem skončila na konzervatoři, na flétnu není moc času. Ale právě při takovýchhle příležitostech se k tomu strašně ráda vracím. S takovými lidmi jako je Tomáš mě baví hrát, jeho písničky jsou mi blízké.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Čemu byste se chtěla věnovat nejvíc – sportu, novinařině nebo muzice?
Nerada plánuji. Život vždy přinese něco, co má přinést. Uvidíme...
