Mnozí berou olympijskou pochodeň jako jeden ze samozřejmých symbolů olympijských her symbolizující vznešené ideje nastávající olympiády. Pochodeň je slavnostně zapálena v Olympii, samotné zapálení olympijského ohně na stadionu tradičně zahajuje a uhašení ukončuje samotné sportovní klání. Víte ale, že poprvé byl olympijský oheň na stadionu zapálen v roce 1928 a pochodeň dokonce až v roce 1936 na Berlínské olympiádě?

Zatímco olympijský oheň má reálný vztah ke klasickým řeckým olympijským hrám, pochodňová štafeta z Olympie do místa konání her je spíše novodobá záležitost. Věčný plamen byl v antické Olympii udržován například na oltáři bohyně světla a domácího krbu Hestie (u nás známější pod latinským jménem Vesta), stejně tak jako během slavností hořel v chrámu boha Dia, prvního z bohů a bytosti, k jejíž uctění byly hry vlastně pořádány, či v chrámu jeho manželky Héry. Oheň také souvisel s mýtem Prométhea, který jej ukradl bohům, aby jej daroval lidem. Pochodňové štafetové rituály nazývané “panatheneas” či “teseidas” jsou sice doloženy v Athénách, s panhelénskými hrami konanými každé čtyři roky v Olympii ovšem neměly nic společného.

V historii novodobých olympijských her byl plamen poprvé slavnostně zapálen na OH v roce 1928 v Amsterdamu zaměstnancem obecního elektrárenského podniku Gerhardem Herlitzem na Maratónské věži olympijského atletického stadionu.

Zvyk dopravit plamen z Olympie do dějiště olympiády pomocí štafety vzniknul až o osm roků později v rámci olympijských her pořádaných roku 1936 v Berlíně. Pořadatelům z okruhu říšského ministra Josefa Goebelse tehdy neunikla ohromná možnost využít štafetu k mezinárodní propagaci nejenom sportu, ale zejména Říše a nacismu vůbec. Předseda pořadatelského výboru dr. Karl Diem podpořil německou zálibu v pochodňových průvodech vlastním “výzkumem” antických pramenů. 20. července 1936 tak třináct řeckých panen (vestálek) oblečených v antickém rouchu vešlo do krypty chrámu bohyně Héry v Olympii, kde tanečnice Koula Pratsikaová coby velekněžka pomocí kónického zrcadla soustředila sluneční paprsky na troud a zažehla oheň. Vestálky potom v pomalém meditativním průvodu opustily kryptu. Německý delegát pronesl následující formuli: ”Ó, ohni, zapálený na starobylém a posvátném místě. Zahaj svou cestu a přines pozdrav mládí celého světa. Přines také pozdrav mému vůdci a všemu německému lidu.” Načež řecký atlet Konstantin Kondylis teatrálním gestem zapálil pochodeň a jako první běžec štafety vyběhl.

Optickou soustavu zrcadel dodala německá firma Zeiss. Ocelové pochodně s hořčíkovou náplní, navržené sochařem Lemckem, byly výrobkem známého zbrojařského koncernu Krupp, Essen. Na trupu pochodně byla zobrazena trasa štafety a říšská orlice, tentokrát překvapivě bez svastiky, ale s olympijskými kruhy.

Trasu z Olympie do Berlína dlouhou 3422 km během osmi dnů (podle jiných, i když také ne úplně věrohodných pramenů během dvanácti dnů a třinácti nocí) postupně absolvovalo 3422 běžců. Na každého běžce (mužské pohlaví a árijský původ prý byly podmínkou) čekal tedy úsek dlouhý 1 km. Trasa pochodně vedla přes 7 zemí, v hlavním městě každé z těchto zemí měla pochodeň zastávku (ironií dějin byly všechny země na trase za několik let postupně Hitlerem vojensky obsazeny). Nápad byl přivítán národními olympijskými výbory všech těchto sedmi zemí. Bylo to také jedinkrát v historii, kdy pochodeň putovala přes Prahu. V jednotlivých zastávkách byly organizátory naplánovány velké “mírové” slavnosti, většinou se spoustou hákových křížů. Antinacisté se tyto slavnosti, stejně jako dneska obránci lidských práv, pokoušeli narušit. A v Praze se jim prý oheň dokonce podařilo uhasit (slavnost proběhla u Husova pomníku na Staroměstském náměstí). Letošní Paříž tedy nejspíš nebyla první. Cesta pochodně byla pozorně sledována tiskem. Slavná filmová režisérka, tvůrkyně nádherné pohádky Modré světlo a neméně slavné nacistické filmové agitky o sjezdu NSDAP v Norimberku Triumf vůle, Leni Riefenstahlová, pochodňovou štafetu zvěčnila ve filmovém dokumentu Olympia. Film ilustroval nacistickou představu, že antické Řecko bylo jakýmsi árijským předběžcem Třetí říše.

Německu byla XI. olympiáda přidělena ještě před nástupem nacismu v květnu 1931. Na rozdíl od Pekingu se tedy tenkrát nedalo mluvit o selhání mezinárodního olympijského hnutí, alespoň určitě ne v první fázi. Původně měla být olympiáda v Berlíně už roku 1916, zabránila tomu však světová válka. A přidělení olympiády 1936 Německu bylo chápáno jako akt znovuzačlenění Německa do mezinárodního společenství. Sám Hitler přitom sport nijak nemiloval. Byl pro něj jen způsobem, jak udržovat německý dorost v dobré fyzické kondici, vhodné pro válku. Návrh stadionu za 1,4 či 1,1 milionu říšských marek však Hitler okamžitě zamítnul. Stadion musel být něčím naprosto nevídaným. Projekt byl přidělen Werneru Marchovi, synovi architekta stadionu neuskutečněné olympiády 1916 Otto Marche. Hitlerův osobní architekt a pozdější ministr zbrojní výroby Albert Speer prosadil zásadní revizi Marchových plánů, výsledkem byla čirá megalomanie. Olympiastadion stál nakonec zadluženou státní pokladnu neskutečných 77 milionů říšských marek, byl největším na světě a pojal 110 000 diváků. Vedle hlavního stadionu pro účely OH vyrostlo ve městě dalších 150 staveb.

S nástupem nacismu okamžitě došlo v Německu k rasové čistce sportovních organizací. Židé a Cikáni byli vylučováni ze sportovních klubů. Byl jim znemožňován přístup na sportoviště, zejména na tenisové dvorce, do plaveckých bazénů a na dostihová závodiště. Pro židovskou mládež byl zrušen školní tělocvik. Mnozí sportovci jako třeba slavný tenista Daniel Prenn emigrovali. Prezident národního výboru dr. Theodor Lewand nakonec odstoupil dobrovolně. Důvodem byla židovská babička z otcovy strany. Novým prezidentem olympijského výboru byl jmenován plukovník SA Hans von Tschammer und Osten.

Svět přemýšlel, jak hry bojkotovat. Do katalánské Barcelony byla různými levicovými organizacemi svolána Lidová Olympiáda (Olimpiada populare), která měla začít pouhých šest dní před berlínskou. Kvůli občanské válce z ní však nakonec sešlo. Největší tlak na bojkot olympiády přicházel z USA. Šéf amerického olympijského výboru Allan Brundage navštívil Německo a když mu byly předvedeny potěmkinovské tréninkové tábory židovských sportovců, vyslovil se pro americkou účast. Pořadatelé mu navíc slíbili, že němečtí Židé se budou smět her účastnit. A opravdu, olympijských her se tak mohla v šermu za Německo zúčastnit i položidovka Helena Mayerová. Stejně jako ostatní němečtí sportovci potom na stupních vítězů dost kuriózně pozdravila tribuny nacistickým pozdravem. Během her alespoň z hlavních zábavních podniků zmizely nápisy Židé nevítáni. Také jazz byl dočasně povolen. Berlíňané v dopravních prostředcích dobrovolně uvolňovali ženám místa, a to 'dokonce i když vypadaly jako Židovky'. A nakonec i odstoupivšímu prezidentovi olympijského výboru dr. Lewandovi byla nabídnuta funkce advisora her. Na druhé straně berlínští Cikáni byli před zraky návštěvníků policejním ředitelem se svolením ministra vnitra “uklizeni” do zvláštního provizorního lágru.

Olympijské hry v Berlíně zůstávají svou velkolepostí asi dodneška nepřekonané. Všude vlály vlajky s hákovými kříži. Všude se hajlovalo, při zahájení her hajlovala směrem k Hitlerově lóži dokonce i celá francouzská výprava. Zpívala se nacistická Horst Wessel Lied a hrál se Richard Strauss. Nad stadionem visely vzducholodě. Filmové smyčky se záznamem sportovních soutěží byly letecky transportovány do několika evropských měst, aby je tam mohli v kinech okamžitě shlédnout tamní diváci. Také televize v Berlíně poprvé v historii přenášela sportovní utkání, byť ještě pouze do uzavřených okruhů, televizní přenosy přesto shlédlo na 150 000 diváků.

Německé diplomacii se díky hrám podařilo překonat předchozí mezinárodní ostrakizaci. To, že čtvrt roku před jejich konáním Německo protiprávně obsadilo demilitarizované Porýní, bylo zapomenuto. Syn autora nacistické geopolitiky Karla Haushoffera Albrecht Haushoffer se na hrách setkal s vlivným markýzem Douglasem Douglas-Hamiltonem (pozdějším vévodou a držitelem vznešeného úřadu královského číšníka) a seznámil jej s budoucími leteckými maršály Göringem a Milchem. Tento nacisty velmi přeceněný kontakt vedl na jaře 1941 k bláznivému letu Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse do Skotska ve snaze ukončit válku. Sir Douglas-Hamilton měl sice krajně konzervativní politické názory, jako pilota jej určitě zaujala obě letecká esa první světové války, byl to však nepochybný britský vlastenec. Snahou německé diplomacie bylo pro svou politiku získat zejména Američany. Göring tak opět využil své pověsti jednoho z nejslavnějších letců první světové války a přijal prvního leteckého pokořitele Atlantiku Charlese Lindbergha. Lindbergh potom ve Spojených státech zastával pro Německo výhodnou politiku izolacionizmu, současně však předával americkým výzvědným službám hodnotné informace o stavu německé letecké výroby, které měl z první ruky. Sám Hitler přijímal Američany jak na běžícím pásu. Později si stěžoval, že mu prý odcizili 137 stříbrných lžiček a všechny kartáče, hřebeny apod., pokud měly jeho monogram. Vůdce si totiž nechal od prof. Gerty Troostové dodat příbory, na nichž byl vedle říšského znaku a jeho iniciál A.H. ležící meandr z obruby Partheonu, aby tak veřejně symbolizoval své sepětí s antikou.

Množství amerických sportovců přesto berlínskou olympiádu bojkotovalo. Jindy favorizované Spojené státy tak v počtu medailí překvapivě skončily až druhé za Německem. Nic nepomohlo ani čtyřnásobné vítězství černého Jesse Owense. Goebels tak mohl po skončení olympiády mluvit o převaze nordické rasy. Nápisy Juden Raus se vrátily na svá místa.

Sportovci a sportovní funkcionáři tehdy řešili otázku, zda se her zúčastnit. Důvody či záminky pro účast na této vrcholné soutěži se pro někoho možná až překvapivě podobaly těm dnešním. O čtyři roky později však většina sportovců, teď už v uniformách, měla na své někdejší účinkování určitě jiný názor. Olympijské hry si tentokráte kvůli válce udělaly pauzu hned nadvakrát.

Od té doby proběhla řada olympijských her. Plamen od té doby cestoval letadlem, na koni, kanoí, na velbloudu, velkou lodí, v hořícím šípu, jako signál v kosmu či byl nesen skokanem na lyžích. Před mnichovskou olympiádou si od plamene kterýsi přihlížející divák připálil cigaretu (použito ve Smolkově opeře Nagano). Na olympiádě v Montrealu uhasila oheň bouřka. Jeden z pořadatelů plamen iniciativně znovuzažehnul pomocí obyčejného cigaretového zapalovače. Organizační výbor nařídil plamen uhasit, aby mohl být ceremoniálně zažehnut ze záložního zdroje. Na olympiádě v Athénách zase zhasnul plamen vítr. Tady nebyl problém oheň urychleně dovézt z blízké Olympie.

Došlo nakonec i na bojkot her. Roku 1956 se olympiády v Melbourne neúčastnilo Švýcarsko, Nizozemí a Španělsko kvůli sovětské invazi do Maďarska. Egypt, Libanon a Irák zase chyběly kvůli suezské krizi. V roce 1976 dvacet osm převážně afrických států bojkotovalo OH v Montrealu kvůli zájezdu novozélandského ragbyového týmu All Blacks do Jihoafrické republiky (některé státy ve skutečnosti pouze ignorovaly slavnostní zahájení). Následující olympiádu v Moskvě vynechalo kvůli sovětskému vpádu do Afghánistánu plných 64 zemí. Navíc sportovci z některých zúčastnivších se zemí na znamení solidarity s Afghánistánem vystupovali na stupně vítězů se černými smutečními páskami na paži. O čtyři roky později v Los Angeles došlo k odvetnému bojkotu čtrnácti zemí sovětského bloku (oněch 14 zemí však na OH v 1976 v Montrealu získalo 58% všech medailí). Rozhodně nebyla náhoda, že Sovětský svaz svou neúčast oznámil přesně ve chvíli, kdy olympijská pochodeň dorazila na území USA. Po vzoru Lidové olympiády byly jako trucpodnik vypsány závody Družba-84 alokované kromě do SSSR i do dalších sovětských satelitů (čtyři disciplíny tenkrát proběhly i v Československu). Pro Američany nebyl bojkot překvapením, organizační výbor byl proti němu dokonce pojištěn u pojišťovny Lloyd's. Olympiádu 1988 v Soulu bojkotovala samozřejmě KLDR, Kuba a tehdy komunistická Etiopie.

Počínaje Barcelonou 1992 se již žádný další bojkot nekonal. Národní olympijské výbory si uvědomily, že olympiáda zůstane olympiádou i bez jejich účasti. Situaci ale znejasnilo přidělení OH 2008 Pekingu. ČLR sice není vnímána jako pravděpodobný zdroj budoucího válečného konfliktu, expanzívnost snad dokonce odporuje čínské tradici (Německo roku 1936 bylo v tomto ohledu ale také podceňováno). Zato situace na poli lidských práv je v kontinentální Číně 2008 s Německem roku 1936 určitě minimálně srovnatelná. V zemi vládne jedna politická strana, odpůrci režimu jsou ve vězení, některé církve včetně katolické jsou zakázány. Pokus o demokratizaci, který proběhl jen několik měsíců před tím naším, sametovým, byl krvavě potlačen. ČLR podporuje řadu vojenských diktatur ve třetím světě. A navíc probíhá ještě kulturní genocida Tibetu.

Lidová Čína má jako každá správná diktatura sklon k megalomanii. Kouzlem nechtěného tak na přestavbě olympijského Pekingu pracuje Albert Speer jr., syn Hitlerova architekta Alberta Speera (pro jeho stavby je podle tisku typický otcův velikášský styl). Ti, kteří něco vědí o čínské lásce k pyrotechnice, tuší, že ohňostroj na závěr her určitě snese srovnání s dělostřeleckou přípravou před spojeneckým vyloděním v Normandii. Také pochodňová štafeta má být v historii vůbec nejdelší. Celková délka trasy bude 137 000 km (tři a půl násobek zemského obvodu), běžců štafety je naplánováno 21 800. Pochodeň je doprovázena zvláštní ochrankou 40 policejně vycvičených “studentů” v uniformě připomínající teplákovou soupravu. Oheň má během své cesty světem dokonce stanout na vrcholu Mount Everestu. Jenže Mt. Everest není jen nejvyšší horou světa, ale i nejvyšší horou Čínou okupovaného Tibetu.

Je jasné, že sportovců, kteří zavrhnou léta přípravy a vysloví se pro bojkot her, bude velmi málo. Z našich nejspíš nikdo. Zajímavější bude sledovat, který z politiků ztratí zábrany a Peking přeci jenom navštíví. Že by naše televizní společnosti odmítly soutěže přenášet, tomu už vůbec nevěřím. I když jedno by televize udělat mohly. Třeba před zahájením her odvysílat Olympii Leni Riefenstahlové. Aby televizní diváci mohli vidět na vlastní oči, že svět čínských komunistických učedníků se od světa jejich nacistických propagandistických učitelů zas tak moc neliší.