Lidská práva a mezinárodní vztahy vs olympijské hry Peking
Zajímavou analýzu přináší autor Ondřej Rojčík v časopise Global Politics : Text vznikl už v roce 2002, a je zajímavé, jak se autor v některých věcech nemýlil, a trefně popsal stav, který nastal i po konání her. Text jsme upravili, celé znění najdete na stránkách Global Politics
13. července 2001 zvolil Mezinárodní olympijský výbor v Moskvě na svém 112. zasedání Peking jakožto pořadatelské město letních Olympijských her v roce 2008. Nebylo to rozhodnutí nijak překvapivé, Peking byl již před samotnou volbou považován za hlavního favorita, což ale nic nevypovídá o problematičnosti tohoto výběru. Jak zvolení, tak i samotná kandidatura Pekingu měla ve světě řadu odpůrců. K těm nejvýznamnějším se řadí především nevládní mezinárodní organizace, jako jsou Amnesty International, Human Rights Watch, Reporters without Borders, které připomínají, že zvolení Pekingu je v rozporu s duchem Olympijských her (a Olympijskou chartou, v níž se objevuje slovní spojení „sport ve službách lidskosti“), jenž může být stěží v souladu s veřejnými popravami, represemi proti náboženským a etnickým skupinám, případy mučení a svévolného zadržování. Na druhé straně zastánci volby v čele s Mezinárodním olympijským výborem zmiňují neslučitelnost sportu a politiky. Otázka lidských práv je bezesporu nejdiskutovanější, volba Pekingu se však dotýká i jiných problémů mezinárodních vztahů, jako je například bezpečnostní situace v Tchaj-wanské úžině.
Stav lidských práv v Číně
Zpráva organizace Human Rights Watch za rok 2001 uvádí, že navzdory pokračujícímu ekonomickému a sociálnímu rozvoji dochází v Číně k nárůstu případů porušování lidských práv. Čína se postupně stává důležitým mezinárodním aktérem, kterýžto proces v roce 2001 završila svým úspěchem při kandidatuře na pořadatelství LOH 2008 a vstupem do Světové obchodní organizace. To vše ale bylo podle slov HRW doprovázeno dalším omezováním základních svobod. Vedení země používalo osvědčené nástroje, jako omezování svobodného vyjadřování, věznění vysokoškolských učitelů, likvidaci novin a časopisů, přísnou kontrolu internetu, obnovení kampaně „tvrdý úder“ k obcházení právních záruk pro podezřelé, údajné separatisty, teroristy a takzvané náboženské extremisty. Pokračovala rovněž kampaň s cílem vymýtit hnutí Fa-lun-kung. Po útocích z 11. září ve Spojených státech využila Čína boje proti terorismu jako ospravedlnění pro tvrdé zákroky v Tibetu a Sin-ťiangu.1
Na základě podobných zpráv z minulých let se HRW rozhodla vyzvat MOV k tomu, aby ještě před samotnou volbou vyžadoval po Číně písemné ujištění, v němž se zaručí, že nebude podnikat žádné kroky, které by vedly k zamezení vstupu novinářů na základě jejich politických názorů, náboženského přesvědčení, nebo na základě země původu. Dalším požadavkem bylo vytvoření pozorovací skupiny, jež by sledovala porušování lidských práv v období před konáním her. Žádný z těchto požadavků nebyl před volbou, ani po ní vyslyšen.
Vzhledem k tomu, že MOV rozhoduje v tajném hlasování, nebylo jeho konečné rozhodnutí nijak komentováno, ale byl tím jasně vyslán signál, jež říkal, že do hodnocení kandidátů pro pořádání Her nehodlá zahrnovat posuzování společenského systému, včetně dodržování lidských práv.
Svoboda pro média
Ještě před rozhodnutím MOV se konala tisková konference, na níž generální tajemník Pekingského přípravného výboru Wang Wej ujišťoval, že „médiím bude v průběhu her i před nimi dána naprostá svoboda informovat (…)“. K ilustraci toho, jak si to čínští představitelé zhruba představují v praxi, nám slouží příklad amerického fotografa Stephena Shavera pracujícího pro Agence France-Presse, který byl zmlácen čínskou policií, když pořizoval snímky na koncertu „Tří tenorů“ v pekingském Zakázaném městě, jež měl sloužit k podpoře kandidatury. Přestože se prokázal novinářskou legitimací, byl policisty napaden poté, co zdokumentoval zatýkání jednoho (jediného) protestujícího proti olympijské kandidatuře. Jakmile byl propuštěn, byl policisty „pro jistotu“ zmlácen ještě jednou.2
Není nezajímavé si rovněž připomenout příklady porušování lidských práv související s kandidaturou z roku 1993. Tehdy, v souvislosti s návštěvou delegace MOV, pekingské úřady „odklidily“ z inkriminovaných městských čtvrtí všechny bezdomovce a mentálně postižené lidi, přičemž je zdokumentován i případ zmizení jednoho z takto postižených jedinců, který získal celosvětový ohlas.3 Další záležitostí je propouštění politických vězňů v době před volbou, poté co však vyhrálo Sydney, byli tito opět pozatýkáni.
Číňané se však z prohry kandidatury na pořádání Her 2000 nesporně poučili. Především se (přes případ Stephena Shavera) radikálně změnil jejich přístup k médiím. Jestliže v Monte Carlu v roce 1993 byly pro čínskou delegaci příznačné kamenné tváře a strohé odpovědi, v Moskvě představitelé přípravného výboru rozdávali úsměvy i při nepříjemných otázkách týkajících se Tibetu, porušování lidských práv a trestu smrti. Wang Wej nejenže sliboval novinářům svobodný pohyb po Číně a volný přístup k informacím, ale dodal i ujištění, že „hry pomohou nejen ekonomice, ale nastartují také zlepšení sociálních podmínek, včetně vzdělání, péče o zdraví a lidských práv.“ O tuto proměnu se také postaraly britské reklamní agentury Weber Shandwick a Bell Pottinger, jež byly najaty za účelem vylepšení pověsti Pekingu. Propagátory her se staly i významné osobnosti, jako již zmiňovaní „Tři tenoři“, atletka Cathy Freemanová, tenista Michael Chang, nebo boxerský manažer Don King.
Kromě hlasů, jež jsou k pořádání Olympiády v Číně kritické, však zaznívají i hlasy, které tuto volbu kvitují, a to z nejrůznějších důvodů. Předseda MOV Jacques Rogge například prohlásil, že hry „budou mít velký vliv na čínské společenské prostředí – lidská práva nevyjímaje“5, bohužel však už nevyjádřil jakým způsobem k tomu dojde. Ti, co jeho názor sdílejí, nejčastěji zmiňují to, že během období předcházející Hrám, se bude Čína snažit o dobrý obraz ve světě, a že by tím pádem mohla zeslabit represe vůči politickým odpůrcům, či snížit porušování lidských práv vůbec. Přinejmenším by se to pak mohlo týkat oblastí, o něž se Západ živě zajímá, jako je Tibet, či hnutí Fa-lun-kung. Příznivý dopad Her by se měl rovněž projevit ve vztahu k Tchaj-wanu, kdy čínská politika k ostrovu pravděpodobně nepůjde cestou žádné zásadní konfrontace (viz níže).
Ekonomická stránka Her a sponzoři
Pokud odhlédneme od tématu lidských práv a bezpečnosti, a přejdeme k záležitostem ekonomickým, je už souhlas s konáním Olympijských her v Číně podstatně obecnější. Prosperující Čína je pro současný svět nepostradatelná. Konání Her a miliardy dolarů investované do infrastruktury a přilehlých aktivit, by měly podpořit meziroční nárůst HDP o 0,3 %.6 Celková investice by se měla pohybovat okolo 20 až 25 miliardami dolarů.7 Tento údaj nepřehlížejí například vlády Tchaj-wanu, Japonska, Koreje, nebo Austrálie, která ihned po ohlášení výsledku volby MOV vydala prohlášení, v němž výsledek volby přivítala a připomněla, že v Austrálii je mnoho společností, které by se rády podílely na přípravě Her. Mezi ty, kdo pořádání Her v Číně přivítali nejvíce, patří sponzoři Her, pro něž je reklama na obrovském čínském trhu velkým lákadlem. Jeden ze sponzorů olympismu, výrobce nealkoholických nápojů zjistil, že v USA vypije jeden občan pět set litrů jejich nápojů za rok, v Evropě je to padesát litrů a v Číně pět deci.8 Čínští spotřebitelé tedy, jak vidno, mají ještě značné rezervy, a proto je dobré prezentovat se coby sponzor akce, na niž je celá Čína hrdá. Mezi hlavní zahraniční sponzory her budou patřit americké společnosti General Motors, Xerox, nizozemský Heineken, Fuji Photo Film z Japonska a Telstra z Austrálie. Další skupinu sponzorů tvoří firmy Coca Cola, Schlumberger/Sema, John Hancock, Kodak, McDonald’s, Panasonic, Samsung, Time Werner a Visa.
Příklady historie
To, že se LOH v roce 2008 budou konat v nedemokratické zemi není situace nijak nová. Média si této okolnosti všímají často, a proto je možné najít mnohá srovnání s rokem 1936 a Olympijskými hrami v Berlíně, stejně jako s OH 1980 konanými v Moskvě, nebo s mistrovstvím světa ve fotbale z roku 1978, které se odehrálo v Argentině. Položíme-li si otázku, zda konání významné sportovní akce může v dané zemi přispět k demokratizaci, je, v případě byť jen povrchního přezkoumání výše zmíněných příkladů, odpověď jednoznačně záporná. Nejkřiklavějším dokladem pak je berlínská olympiáda.
V roce 1932 byli členové Olympijského výboru ve stejné pozici jako ti dnešní, kdy při výběru kandidátského města přihlédli spíše k narůstající ekonomické moci Německa, než aby se zabývali porušováním lidských práv v zemi. V roce 1933 Hitler osobně ujišťoval předsedu MOV, že principy Olympijské charty budou respektovány. Rok před konáním her byly přijaty norimberské zákony, v samotném roce 1936 Německo obsadilo demilitarizované pásmo v Porýní. Přesto Německo dokázalo budit zdání plnění toho, k čemu se zavázalo: po dobu konání her z Berlína zmizely nápisy „židům vstup zakázán“ a v čele Německého olympijského výboru zůstal Theodor Lewal, „přestože byl židovského původu“. Hry samotné pak byly skvěle využity k propagandě německého nacistického civilizačního modelu a co následovalo po olympiádě snad není třeba připomínat.
Rovněž mistrovství světa ve fotbale z roku 1978 konané v Argentině zemi nepřineslo žádný posun ve směru k demokracii. Po šampionátu následovala další vlna zatýkání a mizení politický protivníků, mučení a potírání demonstrací, čemuž předcházel triumf domácího mužstva a tím i posílení režimu generála Vidella.14
Od Olympijských her v Moskvě se rovněž čekalo, že by mohly být důvodem k určitým demokratizačním posunům v Sovětském svaze, což naznačovaly i závazky, jež na sebe Brežněvův režim v několika předcházejících letech vzal. Okupace Afghánistánu a následný bojkot her však situaci poněkud změnily…
Pokud však opravdu budeme současnou situaci přirovnávat k těmto příkladům z historie, je třeba rovněž připomenout jeden podstatný rozdíl, který zde například oproti roku 1936 existuje. Tím podstatným rozdílem je úroveň médií. Úroveň (a role), jaké tyto měly v roce 1936, je s dnešní situací nesrovnatelná a v roce 2008 bude situace pravděpodobně ještě odlišnější. Možnosti a rychlost přenosu dat je však pouze jedna záležitost, druhou je to, jaký přístup k novinářům zvolí pořadatelé a nakolik svobodný bude přístup k informacím. O dobrý obraz své země ve světě Čína určitě stát bude, což by mohlo přispět, jak již bylo zmíněno, k určitému uvolnění v otázce porušováni lidských práv, či k stabilizování její pozice v rámci systému mezinárodních vztahů.
Ondřej Rojčík