Pražská kandidatura

Praha se pokoušela o uspořádání letních olympijských her již počtvrté. Poprvé se snažil Jiří Stanislav Guth-Jarkovský získat hry pro rok 1924, ale tehdejší hostitelství získala Paříž. Poté byly myšlenky na kandidaturu překaženy 2. světovou válkou, další vážný zájem o pořadatelství pro rok 1980 přerušil vpád sovětských vojsk na naše území, kdy byla Praha nucena tlakem ze strany Moskvy odstoupit, aby se hry mohly odehrát právě v hlavním městě Sovětského svazu. Nejnovější zmínka o kandidatuře padla 20.5.2003 na zasedání Rady hlavního města Prahy.

Kandidatura je velice složitý a dlouhodobý proces, což je zřejmé i z toho, že se Praha začala připravovat na pořádání 13 let předem. Každému, kdo se zajímá o olympijské hry, však muselo být jasné, že je to předem ztracený boj. Platí totiž nepsané pravidlo, že se hry nesmí pořádat dvakrát po sobě na stejném kontinentu, čili by se dalo říci, že naši kandidaturu pohřbilo vítězství Londýna pro rok 2012. V rozhovoru pro ČTK to přiznal i primátor Prahy Pavel Bém, ve kterém označil šance Prahy za téměř nulové a předeslal, že hlavním cílem tehdejšího snažení je kandidatura na rok 2020 (která byla ovšem stažena v roce 2009). Určitě bylo správné i jeho tvrzení, že je důležité vůbec nejdříve dostat olympijskou kandidaturu do podvědomí občanů.

Již nyní je ale zřejmé, že celé snažení bylo nejen zbytečné, ale také prodělečné. Částka, již musela Praha za kandidaturu zaplatit, činí 70 milionů korun. Z těchto peněz se byly zaplaceny studie, jež se zabývaly ekonomickými, urbanistickými a dalšími dopady kandidatury. Další výdaje jsou připisovány pořadatelství, billboardům a ostatním reklamám, provozním a administrativním nákladům Prahy olympijské a jistý obnos tvoří také poplatek Mezinárodnímu olympijskému výboru za odevzdání uchazečského dotazníku.

Je poněkud diskutabilní brát vážně argument Pavla Béma, že se kandidaturou Praha zviditelnila v očích celého světa, nalákala řadu investorů do České republiky či pozvedla národní hrdost.Praha nepostoupila mezi kandidátská města, byla pouze uchazečským. Prestiž „Srdce Evropy“ se nezvýší tím, že nepostoupí do dalšího kola kandidatury stejně jako o dost méně slavná města Baku či Dauhá. Kandidatura rovněž rozdělila Českou republiku na dva tábory, kdy se starostové českých obcí obávali o to, že kvůli hrám přijdou o finanční prostředky, které by jinak mohli použít na opravu či rozvoj svých vesnic a měst. A v neposlední řadě se široká veřejnost obávala, že hostitelství povede k dalšímu zadlužení již tak nepříliš silné ekonomice České republiky, což by vedlo například ke zvýšení daní.
Václav Klaus se dokonce doslova vyjádřil takto: „Bojím se nedozírných následků různých olympijských sportů, sportů, které v této zemi nikdo neprovozuje, které by neměly ani jednoho diváka, ale i přesto bude potřeba pro tyto sporty postavit hřiště.“14 Tímto svým postojem zřejmě vyslovil další z obav každého občana - čili co se stane s nově postavenými stadióny, sportovišti a dalšími stavbami. Prezident přitom narážel i na situaci z Řecka, která například pro své hry v roce 2004 postavilo stadion na baseball, přičemž v celé zemi není jediný hráč tohoto sportu.